Plavba na vlnách Českého rozhlasu

Paralely mezi (voro)plavbou a koučováním mě inspirují čím dál více. Jak se nám daří číst vodu? Jakou vodou právě proplouváme? Je to voda stojatá, nebo peřeje? Jak se udržujeme v proudu a neplujeme proti proudu? Jak se vypořádáváme s počasím (vnějším a vnitřním)? Jak posilujeme svou stabilitu v pohybu? Jaký smysl dává cíl plavby? Umíme v přístavu zakotvit, doplnit zdroje energie a promyslet další plavbu? ⚓
Děkuji Janu Eliáši Svatošovi za pozvání do Nočního Mikrofora Českého Rozhlasu Dvojka. Záznam rozhovoru vysílaného 9.11. 2026 najdete ZDE. Povídali jsme si o řemesle a umění voroplavby, životě plavců a udržování tradice vorařství do dnešních dnů. S láskou jsem vzpomínala (nejen) na svého dědu Vojtěcha Husu a strejdu Václava Husu, kteří ve mně obdiv a zájem o "plavečinu" od dětství podporovali.

Plavecký rodu Husů z Hladné. Zleva Josef Husa (můj prastrýc), Anna Husová (moje maminka), Vojtěch Husa (můj děda). Letoštice, 1955.

"Připomínková" voroplavba pro Městské muzeum Týn nad Vltavou v roce 1981. Vpravo můj děda Vojtěch Husa, vlevo můj strejda Václav Husa (se sochorem v ruce). U vesla na "slabáku" (druhé vorové tabuli") já :) Doteď si pamatuji pocit z hýbajících se mokrých klád pod nohama. 

Zpět na AKTUANITY.